Poezie ve věku uplakaného Kaura – nejprodávanější básník

Sociální média jsou vzrušující laboratoří pro moderní verše. Je domovem básníků, kteří se vyhýbají hranicím poezie, jak ji známe. Moje první poezie s mluveným slovem byla, když můj přítel sdílel na YouTube video vizuálního umělce z Portlandu, který předváděl skladbu s názvem „Shake the Dust“. Dojalo mě to natolik, že jsem se snažil replikovat jeho styl v každé manifestové reklamě, kterou jsem poté napsal. Nezáleželo na tom, jestli to, co jsem prodával, bylo auto, podílové fondy nebo suchý šampon.

Že se jeho styl dal napodobit do té míry, že jsem se musel sám sebe ptát: „Počkej... jsem taky básník? Je můj nejlepší přítel, který dal všem mým básničkám na Facebooku hodnocení 0/10, protože se nerýmují, jen suchá houba?“

Pak jsem narazil na vesmír Weepy Kaur a uvědomil jsem si, že se zlomeným srdcem, několika anglickými slovy a dostatečně pěkným písmem může být básníkem každý. Je to osvobozující pocit, zvlášť když se jako šatníkový básník snažíte prosadit už od svých pěti let, jen aby vám otec řekl – „To, co jsi napsal o holubech na telefonním drátu, ve skutečnosti není báseň. ale stejně to můžeš přednést svému strýci Tonymu.“ Standardy – to mlhavé měřítko, které v moderní poezii chybí, tvrdí někteří.

Je pravda, že pokud jste z nějakého nevysvětlitelného důvodu vyrostli na dietě Emily Dickinsonové a Dorothy Parkerové, pravděpodobně vám práce instagramových bardů v oddělení poetické kvality chybí. Koneckonců, to, co obvykle dělá báseň skvělou, je její schopnost přeložit obyčejný pocit způsobem, který vás přiměje zvýraznit věty, přidat stránky do záložek a citovat slova svým dětem a vnoučatům, dokud si nebudou přát, abyste měli Alzheimera.

Práce Weepy Kaur nemá stejný efekt, řeknou vám snobi poezie. Na druhou stranu milí lidé na internetu řeknou: „Proč ne? Básně uplakané Kaur jsou jednoduché a upřímné a tahají za srdce, soudě podle prodeje jejích knih.“

Polovina mě chce, aby milí lidé měli pravdu, jednoduše proto, že by to znamenalo, že se ze mě, se svou silně omezenou schopností myslet na drásavé myšlenky a vytlouct slušný rým, mohu jednoho dne stát básník. Moje druhá polovina si myslí, že jsem se jednou v deseti letech zúčastnil krajské pěvecké soutěže. Zpíval jsem nejpomalejší verzi mučivě pomalé písně, dokud jedna z porotců jednoduše ztratila trpělivost a zakřičela 'Další!'. Do místnosti vstoupila dívka zhruba mé velikosti a naplnila ji hlasem tak velkým a oduševnělým, že jsem najednou poznal své místo v řádu věcí. V tom jediném okamžiku mezi rozhodčím a talentovanou dívkou #24 mě zasáhlo, jak velmi průměrný jsem byl, a získal jsem pocit, že jsem potřeboval pokrýt, i když chci sdílet stejnou scénu.

Bez ohledu na to, co říkají milí lidé online, na názorech snobů poezie záleží. Jsou to soudce, který křičí 'Další!'. A tím pomáhají zachovat posvátné síně literatury. Ne každý básník si zaslouží místo na těchto zdech. To by bylo jako dát každému dítěti, které kdy hrálo hlavní roli ve školní hře, hvězdu na hollywoodském chodníku slávy.